---

---

Příběh č. 1

Šrot na talíři – reportáž z Wesayso Falls po selhání expedice “FOUNDRY”

Kontrolní panel Továrny byl zničen, ale stroje se nezastavily…

Bez elektronického pána neměl strojní personál žádné vedení – nikdo jim neříkal, co mají dělat, kdy pracovat ani kdy odpočívat. Splašené předválečné stroje se rozjely naplno a z komínů i potrubí začal unikat toxický smog a jedovatý kal do okolní krajiny.

Dříve zelené, bažinaté údolí se během několika dní změnilo v ekologickou katastrofu. Z odpadního potrubí začala vylézat zmutovaná zvířata, která byla dříve uvězněná v podzemních prostorách pod Továrnou – hlavně agresivní zmutovaní bobři přizpůsobení životu v toxických tunelech. Tito hlodavci začali napadat vše, co v krajině přežilo první nápor chemického odpadu.

Uprostřed srpna pak z oblaků smogu nad údolím začal padat hnědý, kaustický sníh. Vločky byly podivně asymetrické a ostré, už na pohled proti přírodě. Po dopadu na kůži nebo na oblečení se měnily v hnědou břečku, která způsobovala popáleniny. Cokoli železného po jejím kontaktu rychle rezlo.

Okolní lesy a bažiny se tak staly smrtící toxickou pastí. Každý neopatrný krok tu může být krokem posledním. Běžné antiradiační prostředky selhávají – tak nebezpečný a agresivní je tento „dar“ z předválečné éry.

Únik z oblasti je čím dál těžší. Cesty do okolního světa, například ke Klamathu, jsou téměř neprůchodné. Expediční jednotka NCR proto organizuje pomoc a sestavuje průzkumné týmy. Ty se snaží držet přehled o neustále se měnících bezpečných cestách ven z této pekelné bažiny.

Stále je možné, za cenu velkých rizik, dostat se na obchodní stezku do Klamathu, ale tato cesta je vhodná jen pro menší skupiny jednotlivců. Evakuace celého Wesayso Falls není tímto způsobem možná. Navíc mnoho obyvatel odmítá odejít – stále věří v místní bohatství. Doufají, že krize přejde a že dobývání zdejších pokladů bude příští sezónu pokračovat.

Sleduji, jak chaos postupně pohlcuje celé údolí.

Zaznamenávám každý detail pro čtenáře Daily Sands. Nejde jen o zprávu – můj zápis je svědectvím o podnikavých lidech, kteří jsou snad dobrovolně uvěznění v této smrtící krajině.

Svět se tu zdánlivě hroutí pod tíhou předválečné technologie. Všechno známé a bezpečné mizí. Každý den je zkouškou přežití. Mým úkolem je pozorovat a zapisovat.

Ve Wesayso Falls se odehrává něco, co nemá obdoby.

---

Příběh č. 2

Zima a ticho!

S příchodem zimy se život ve Wesayso Falls zpomalil. Zapadané cesty neumožňovaly přesun materiálu mezi huby ani mezi domovy usedlíků, místní zvěř se uložila k zimnímu spánku a dokonce i zmutovaní bobři se schovali do svých toxiny nasáklých tunelů.

Mír a klid panoval i v okolí Fort Lizard, základny NCR. Ač si někteří místní mysleli, že se po neúspěšném pokusu o opravu továrny expedice sbalí a odejde zpět do Kalifornie, způsob, jakým se během uplynulých měsíců zdokonalily obranné pozice kolem základny, je přesvědčil o opaku.

NCR v oblasti zůstává dál. Ale proč a co chystají, netušil nikdo.

Přes zdánlivý klid se na štábu pracovalo.

„Podařilo se navázat spojení s Republikou? A co naše patrola mimo Wesayso? Ozvali se?“ Seržant, sedící u vysílačky, tuhle otázku očekával. Bylo to během minulých týdnů to první, na co se kapitán po příchodu na štáb ptal. Druhá otázka dne se většinou týkala kávy.

„Zatím nic, pane, ale pokud chcete, je na plotně konev s čerstvým kafem.“

Kapitán si naplnil plechový hrnek po okraj vroucí černou tekutinou a sesunul se k pracovnímu stolu, který se utápěl pod horou papírů.

„Nebýt té situace s toxickou břečkou a sněhem, která ruší radiový signál, nebyla by naše situace vůbec špatná. Zásoby nalezené ve dvou posledních prepperských skrýších nám umožní fungovat v podstatě bez omezení,“ prohlásil kapitán, zatímco studoval inventární seznam.

Během četby zároveň sáhl do spodního šuplíku, ze kterého vytáhl láhev zlatavé tekutiny a dolil si z ní hrnek s kávou. Ani tohle seržanta nepřekvapilo, koneckonců on už si do své kávy whisky nalil.

Seržant se právě chystal pořádně napít, pak se najednou rozpomněl a téměř neznatelně napřed pokynul svým plecháčkem kapitánovi.

„Veselé Vánoce, pane.“

---

Příběh č. 3

Záznam z terénu – deník prospektora

Je právě půlka ledna roku 2282. Papír vlhne i v mrazu.

Zima se tu letos chová jinak. Lesy zamrzly jako vždycky, cesty ztuhly a sníh se drží i tam, kde dřív rychle zmizel. Jen močály nezamrzají. To je nové, ještě minulou zimu šly přejít, teď zůstávají tekuté a teplé. Továrna do nich po spuštění vychrlila množství toxinů a od té doby se chovají, jako by na mráz zapomněly.

Nezvyklé počasí tomu nepomáhá. Nad nížinami se drží husté mlhy a inverze. Mraky mají špinavou hnědo-žlutou barvu, mlha škrábe v krku, když se v ní člověk zdrží moc dlouho. Viditelnost je mizerná, orientace složitá a člověk má pořád pocit, že to, co je ve vzduchu, by dýchat neměl.

Rádiové spojení s okolním světem nefunguje. Povětšinou rádio tiše mlčí, zřídka se ozve jen slabý a přerušovaný šum. Dle mého názoru, nás tam venku nikdo neslyší.

Tu a tam se někdo pokusí Wesayso Falls opustit. Ve většině případů nejde o útěk, ale o pokus najít bezpečnou cestu ven. Cestu, po které by se zase mohli vydat zásobovací karavany, cestu kterou by mohli přejít ven ti, kteří už nechtějí žít pod pokličkou z jedovatých mraků. Někteří se bez úspěchu vrátí, někteří zmizí beze stopy, po jiných zbydou jen stopy končící u probořeného ledu.

Zároveň se ale objevují noví lidé. Přicházejí zvenčí, přivedeni zvěstmi o továrně. O tom, co v ní mohlo zůstat. O předválečných technologiích, archivech, věcech, které prý stojí za riziko. Zatímco by někteří místní nejraději odešli, jiní míří dovnitř s hlavou plnou očekávání.

Nevím, kdo z nich má pravdu. Jen vím, že Wesayso Falls se změnily.A že letošní zima neodpouští chyby.

---

Příběh č. 4

Večer u ohně

Oheň praskal a smog se válel nízko nad zemí, tak nízko, že pálil v nose při každém nádechu. Sníh už dávno nebyl sněhem. Zbyla po něm jen šedá břečka, která se vsákla do hlíny a zanechala po sobě lesklé, mastné skvrny.

Tom si přitáhl kabát blíž k tělu. „Říkám ti, že to smrdí víc než před zimou.“Joe se krátce uchechtl. „To jsi říkal i na podzim.“ „Ne takhle,“ zavrtěl Tom hlavou. „Teď už to neleze z komínů. Teď to jde ze země.“

Joe se zadíval do tmy za ohněm. Tam, kde dřív vedla stezka, se teď leskly louže. Některé se sotva znatelně vlnily, i když už dávno nemrzlo. „Továrna rozmrzá,“ zamumlal. „Celou zimu jen chrčela a teď se znovu rozjíždí. Jak starej motor, co si po pauze bere víc oleje než dřív.“

Na chvíli bylo slyšet jen hučení větru a vzdálené dunění, které se už dávno nikdo nepokoušel vysvětlovat.

„Bobři jsou zpátky,“ pokračoval Tom. „A nejsou sami. Nejdřív jsem myslel, že je to náhoda. Jeden, dva kusy. Ale teď? Pohybujou se ve skupinách. A dál od močálů, než kdy dřív.“ 

Joe přikývl. „Včera jsme našli stopy u severní cesty. Tam bylo loni ještě docela bezpečno.“ 

„Bezpečno už tu dlouho nebylo,“ odsekl Tom. 

Finn, který dosud mlčel a jen si zahříval ruce nad ohněm, zvedl hlavu. „Slyšeli jste to taky?“ 

Oba se na něj otočili. 

„Co jako?“ zeptal se Joe. 

„Ty řeči,“ pokračoval Finn tiše. „O tom, co se objevuje, když je mlha hustá a střelba utichne.“ 

Tom se nadechl, pak vzduch zase vypustil. „Kurva, myslíš Alfa bobra?“ 

Joe protočil oči. „Zas ty povídačky.“ 

„Říkej si tomu, jak chceš,“ nenechal se Finn odbýt. „Minulej tejden. Hlídka šla směrem k hrázi. Řev, výstřely… a pak nic. Vrátili se jinou cestou a nikdo z nich nechtěl říct proč.“ 

„Nikdo ho neviděl pořádně,“ zamumlal Tom. „A jestli jo, tak o tom nechce mluvit.“

Vítr na chvíli pohl mlhou a oheň zapraskal. Vzduch ztěžkl. 

„Zamoření se šíří,“ navázal Joe. „Starý cesty jsou v hajzlu. Bez ochrany se teď nedostaneš ani tam, kam jsme chodili loni.“ 

„Hazmaty,“ přikývl Tom. „Našel jsem dva kompletní kusy u Továrny. Předválečný vybavení. Funkční… ale jen na chvíli.“ 

„Pár minut,“ doplnil Finn. „Ale někdy i pár minut stačí.“ 

Joe se hořce usmál. „A někdy taky ne!“

Chvíli jen seděli a poslouchali okolí.

„Všimli jste si těch novejch?“ přerušil ticho Tom. 

“Jo,” zabručel Joe a kývl hlavou směrem k protějšímu kopci, na kterém už pár dnů stál nový tábor. Vlála nad ním vlajka, kterou viděli poprvé v životě. “Blázni. Půlka jich zakejhá už na cestě močálama a zbytek se nejspíš nedožije jara. Ale stejně si furt myslej, že tu najdou štěstí…”

Tom se zadíval do mlhy. „Jaro vždycky přinese pohyb. A pohyb přitahuje věci, co by měly zůstat schovaný.“

Oheň znovu zapraskal. Smog nad Wesayso Falls se ani na chvíli nerozestoupil.

---

Chcete vědět, jak jsme se do téhle šlamastyky dostali? Tady je malá rekapitulace: