---

---

Příběh č. 1

Šrot na talíři – reportáž z Wesayso Falls po selhání expedice “FOUNDRY”

Kontrolní panel Továrny byl zničen, ale stroje se nezastavily…

Bez elektronického pána neměl strojní personál žádné vedení – nikdo jim neříkal, co mají dělat, kdy pracovat ani kdy odpočívat. Splašené předválečné stroje se rozjely naplno a z komínů i potrubí začal unikat toxický smog a jedovatý kal do okolní krajiny.

Dříve zelené, bažinaté údolí se během několika dní změnilo v ekologickou katastrofu. Z odpadního potrubí začala vylézat zmutovaná zvířata, která byla dříve uvězněná v podzemních prostorách pod Továrnou – hlavně agresivní zmutovaní bobři přizpůsobení životu v toxických tunelech. Tito hlodavci začali napadat vše, co v krajině přežilo první nápor chemického odpadu.

Uprostřed srpna pak z oblaků smogu nad údolím začal padat hnědý, kaustický sníh. Vločky byly podivně asymetrické a ostré, už na pohled proti přírodě. Po dopadu na kůži nebo na oblečení se měnily v hnědou břečku, která způsobovala popáleniny. Cokoli železného po jejím kontaktu rychle rezlo.

Okolní lesy a bažiny se tak staly smrtící toxickou pastí. Každý neopatrný krok tu může být krokem posledním. Běžné antiradiační prostředky selhávají – tak nebezpečný a agresivní je tento „dar“ z předválečné éry.

Únik z oblasti je čím dál těžší. Cesty do okolního světa, například ke Klamathu, jsou téměř neprůchodné. Expediční jednotka NCR proto organizuje pomoc a sestavuje průzkumné týmy. Ty se snaží držet přehled o neustále se měnících bezpečných cestách ven z této pekelné bažiny.

Stále je možné, za cenu velkých rizik, dostat se na obchodní stezku do Klamathu, ale tato cesta je vhodná jen pro menší skupiny jednotlivců. Evakuace celého Wesayso Falls není tímto způsobem možná. Navíc mnoho obyvatel odmítá odejít – stále věří v místní bohatství. Doufají, že krize přejde a že dobývání zdejších pokladů bude příští sezónu pokračovat.

Sleduji, jak chaos postupně pohlcuje celé údolí.

Zaznamenávám každý detail pro čtenáře Daily Sands. Nejde jen o zprávu – můj zápis je svědectvím o podnikavých lidech, kteří jsou snad dobrovolně uvěznění v této smrtící krajině.

Svět se tu zdánlivě hroutí pod tíhou předválečné technologie. Všechno známé a bezpečné mizí. Každý den je zkouškou přežití. Mým úkolem je pozorovat a zapisovat.

Ve Wesayso Falls se odehrává něco, co nemá obdoby.

---

Příběh č. 2

Zima a ticho!

S příchodem zimy se život ve Wesayso Falls zpomalil. Zapadané cesty neumožňovaly přesun materiálu mezi huby ani mezi domovy usedlíků, místní zvěř se uložila k zimnímu spánku a dokonce i zmutovaní bobři se schovali do svých toxiny nasáklých tunelů.

Mír a klid panoval i v okolí Fort Lizard, základny NCR. Ač si někteří místní mysleli, že se po neúspěšném pokusu o opravu továrny expedice sbalí a odejde zpět do Kalifornie, způsob, jakým se během uplynulých měsíců zdokonalily obranné pozice kolem základny, je přesvědčil o opaku.

NCR v oblasti zůstává dál. Ale proč a co chystají, netušil nikdo.

Přes zdánlivý klid se na štábu pracovalo.

„Podařilo se navázat spojení s Republikou? A co naše patrola mimo Wesayso? Ozvali se?“ Seržant, sedící u vysílačky, tuhle otázku očekával. Bylo to během minulých týdnů to první, na co se kapitán po příchodu na štáb ptal. Druhá otázka dne se většinou týkala kávy.

„Zatím nic, pane, ale pokud chcete, je na plotně konev s čerstvým kafem.“

Kapitán si naplnil plechový hrnek po okraj vroucí černou tekutinou a sesunul se k pracovnímu stolu, který se utápěl pod horou papírů.

„Nebýt té situace s toxickou břečkou a sněhem, která ruší radiový signál, nebyla by naše situace vůbec špatná. Zásoby nalezené ve dvou posledních prepperských skrýších nám umožní fungovat v podstatě bez omezení,“ prohlásil kapitán, zatímco studoval inventární seznam.

Během četby zároveň sáhl do spodního šuplíku, ze kterého vytáhl láhev zlatavé tekutiny a dolil si z ní hrnek s kávou. Ani tohle seržanta nepřekvapilo, koneckonců on už si do své kávy whisky nalil.

Seržant se právě chystal pořádně napít, pak se najednou rozpomněl a téměř neznatelně napřed pokynul svým plecháčkem kapitánovi.

„Veselé Vánoce, pane.“

---

Příběh č. 3

Záznam z terénu – deník prospektora

Je právě půlka ledna roku 2282. Papír vlhne i v mrazu.

Zima se tu letos chová jinak. Lesy zamrzly jako vždycky, cesty ztuhly a sníh se drží i tam, kde dřív rychle zmizel. Jen močály nezamrzají. To je nové, ještě minulou zimu šly přejít, teď zůstávají tekuté a teplé. Továrna do nich po spuštění vychrlila množství toxinů a od té doby se chovají, jako by na mráz zapomněly.

Nezvyklé počasí tomu nepomáhá. Nad nížinami se drží husté mlhy a inverze. Mraky mají špinavou hnědo-žlutou barvu, mlha škrábe v krku, když se v ní člověk zdrží moc dlouho. Viditelnost je mizerná, orientace složitá a člověk má pořád pocit, že to, co je ve vzduchu, by dýchat neměl.

Rádiové spojení s okolním světem nefunguje. Povětšinou rádio tiše mlčí, zřídka se ozve jen slabý a přerušovaný šum. Dle mého názoru, nás tam venku nikdo neslyší.

Tu a tam se někdo pokusí Wesayso Falls opustit. Ve většině případů nejde o útěk, ale o pokus najít bezpečnou cestu ven. Cestu, po které by se zase mohli vydat zásobovací karavany, cestu kterou by mohli přejít ven ti, kteří už nechtějí žít pod pokličkou z jedovatých mraků. Někteří se bez úspěchu vrátí, někteří zmizí beze stopy, po jiných zbydou jen stopy končící u probořeného ledu.

Zároveň se ale objevují noví lidé. Přicházejí zvenčí, přivedeni zvěstmi o továrně. O tom, co v ní mohlo zůstat. O předválečných technologiích, archivech, věcech, které prý stojí za riziko. Zatímco by někteří místní nejraději odešli, jiní míří dovnitř s hlavou plnou očekávání.

Nevím, kdo z nich má pravdu. Jen vím, že Wesayso Falls se změnily.A že letošní zima neodpouští chyby.

---

Příběh č. 4

Večer u ohně

Oheň praskal a smog se válel nízko nad zemí, tak nízko, že pálil v nose při každém nádechu. Sníh už dávno nebyl sněhem. Zbyla po něm jen šedá břečka, která se vsákla do hlíny a zanechala po sobě lesklé, mastné skvrny.

Tom si přitáhl kabát blíž k tělu. „Říkám ti, že to smrdí víc než před zimou.“Joe se krátce uchechtl. „To jsi říkal i na podzim.“ „Ne takhle,“ zavrtěl Tom hlavou. „Teď už to neleze z komínů. Teď to jde ze země.“

Joe se zadíval do tmy za ohněm. Tam, kde dřív vedla stezka, se teď leskly louže. Některé se sotva znatelně vlnily, i když už dávno nemrzlo. „Továrna rozmrzá,“ zamumlal. „Celou zimu jen chrčela a teď se znovu rozjíždí. Jak starej motor, co si po pauze bere víc oleje než dřív.“

Na chvíli bylo slyšet jen hučení větru a vzdálené dunění, které se už dávno nikdo nepokoušel vysvětlovat.

„Bobři jsou zpátky,“ pokračoval Tom. „A nejsou sami. Nejdřív jsem myslel, že je to náhoda. Jeden, dva kusy. Ale teď? Pohybujou se ve skupinách. A dál od močálů, než kdy dřív.“ 

Joe přikývl. „Včera jsme našli stopy u severní cesty. Tam bylo loni ještě docela bezpečno.“ 

„Bezpečno už tu dlouho nebylo,“ odsekl Tom. 

Finn, který dosud mlčel a jen si zahříval ruce nad ohněm, zvedl hlavu. „Slyšeli jste to taky?“ 

Oba se na něj otočili. 

„Co jako?“ zeptal se Joe. 

„Ty řeči,“ pokračoval Finn tiše. „O tom, co se objevuje, když je mlha hustá a střelba utichne.“ 

Tom se nadechl, pak vzduch zase vypustil. „Kurva, myslíš Alfa bobra?“ 

Joe protočil oči. „Zas ty povídačky.“ 

„Říkej si tomu, jak chceš,“ nenechal se Finn odbýt. „Minulej tejden. Hlídka šla směrem k hrázi. Řev, výstřely… a pak nic. Vrátili se jinou cestou a nikdo z nich nechtěl říct proč.“ 

„Nikdo ho neviděl pořádně,“ zamumlal Tom. „A jestli jo, tak o tom nechce mluvit.“

Vítr na chvíli pohl mlhou a oheň zapraskal. Vzduch ztěžkl. 

„Zamoření se šíří,“ navázal Joe. „Starý cesty jsou v hajzlu. Bez ochrany se teď nedostaneš ani tam, kam jsme chodili loni.“ 

„Hazmaty,“ přikývl Tom. „Našel jsem dva kompletní kusy u Továrny. Předválečný vybavení. Funkční… ale jen na chvíli.“ 

„Pár minut,“ doplnil Finn. „Ale někdy i pár minut stačí.“ 

Joe se hořce usmál. „A někdy taky ne!“

Chvíli jen seděli a poslouchali okolí.

„Všimli jste si těch novejch?“ přerušil ticho Tom. 

“Jo,” zabručel Joe a kývl hlavou směrem k protějšímu kopci, na kterém už pár dnů stál nový tábor. Vlála nad ním vlajka, kterou viděli poprvé v životě. “Blázni. Půlka jich zakejhá už na cestě močálama a zbytek se nejspíš nedožije jara. Ale stejně si furt myslej, že tu najdou štěstí…”

Tom se zadíval do mlhy. „Jaro vždycky přinese pohyb. A pohyb přitahuje věci, co by měly zůstat schovaný.“

Oheň znovu zapraskal. Smog nad Wesayso Falls se ani na chvíli nerozestoupil.

---

Příběh č. 5

Převaděč

„Kurva.“ Jediné Franzovo slovo vystihlo bídu před nimi: rokle, která měla být poslední překážkou na cestě ven z toxických a chátrající Wesayso Falls, se během pár dní proměnila v řeku štiplavé šedočerné sračky. Proud svinstva teď odděloval skupinku uprchlíků od vysněné svobody.

Franz se otočil k pěti lidem, které vedl už několik dní temnými lesy a bažinami. Věděl, že je zklame, ač s většinou svých skupin se loučil se smíchem. „Je mi líto, vážení. Tudy to dnes nejde. Vrátíme se a zítra půjdeme zpátky.“

Shane, zrzavý hromotluk s výbušnou povahou, se okamžitě rozčílil. Zaplatili mu jmění, aby je vyvedl ven, a on to měl podle něj sakra splnit. Franz však zůstal klidný. Připomněl mu, že žádné záruky nedával a že peníze vrátí. Jeho pověst nejspolehlivějšího průvodce široko daleko nakonec utišila i Shanea.

Když oznámil plán, skupina se váhavě vydala zpět k bezpečnější planině. Franz je nabádal, ať jdou přesně ve stopách, a pak se odpojil. Tvrdil, že musí zakreslit situaci do map — žádné ale neměl. Tedy kromě těch v hlavě, které byly přesnější i než cokoli, co existovalo před válkou.

Zastavil se u místa, kde byla rokle nejužší, a vydal zvuk výra. Z mlhy na protějším břehu se vynořil muž v opotřebované zbroji, která snad jednou mohla patřit NCR. Smluveným signálem si dali znamení. Mechanismus cvakl, kovová kotva přeletěla roklí a zabodla se vedle Franze. Přivázal ji k borovici a krátce na to k jeho nohám dopadl těžký lodní pytel.

Pašování bylo poloveřejným tajemstvím. Skupinu tak poslal pryč z jiného důvodu – nechtěl riskovat, že někdo v zoufalství zkusí nebezpečné lano a skončí rozpuštěný v toxické řece jako kovová kotva, kterou se jeho kontakt jednou snažil vytáhnout příliš pomalu.

Franz otevřel pytel a zkontroloval zboží: Stimpaky, RadAwaye, složku s nápisem „TOP SECRET“ ve vodotěsném obalu, dvě nové služební pušky NCR, rozebrané pro snadnější přenášení, zásobníky, přebíjecí matrice… a lahev Nuka Coly Quantum. Ta ho pobavila. Vypil ji, schoval prázdnou lahev do batohu a vyrazil za svou skupinou.

Cesta ven z Wesayso Falls možná přestala existovat. Ale cesta dovnitř pořád byla — a Franz věděl, že tahle znalost se mu brzy zatraceně vyplatí.

---

Příběh č. 6

Havárie

Redding Radar, tady Aspen 70, v tuto chvíli zhruba pět minut jižně od okraje oblasti, altitude deset tisíc stop. Cíl je pod souvislou vrstvou oblačnosti, žádám klesání dle IFR.

Aspen 70, zde Redding Radar, roger, klesejte dle uvážení, RNAV až k cíli, ne níže než altitude šest tisíc.

Roger, RNAV, ne níže než šest tisíc, Aspen 70.

Redding Radar, Aspen 70 vstoupil do cílové oblasti, altitude sedm tisíc, viditelnost nulová. Všechno je žluté…uh, výstupy z průzkumného balíčku negativní. Žádám zrušení mise a RTB.

Aspen 70, Redding Radar, ztratili jsme vás z radaru jižně od cílové oblasti ve výšce pět osm pět nula, potvrďte výšku a pozici!

Výška šest pět nul…disregard, oprava, sedm tisíc…co to kur…

„Proč jste to sakra zastavil?!“, naštvaně se zeptal zavalitý muž v uniformě s generálskými výložkami a zlatým emblémem dvouhlavého medvěda na čepici, sklánějíc se nad zvláštně vypadajícím přehrávačem ještě zvláštnějších páskových kazet. „Pusťte zbytek, seržante.“

„Není žádný zbytek,“ odvětil klidně technický seržant Jones, a srovnal si na nose brýle. „Aspen 70 narazil do úbočí bezejmenné hory ve výšce necelých čtyř tisíc stop, několik mil jižně od okraje cílové oblasti. Kapitán Rickson byl s největší pravděpodobností okamžitě mrtev. Jedna z patrol horské divize, které jsme vyslali, našla havarovaný stroj až po několika dnech pátrání. Snést tělo do údolí považovali za nemožné a pohřeb tak nouzově uspořádali na místě. Následně provedli důkladný průzkum vraku.“

Seržant si znovu posunul brýle, nadechl se a pokračoval.

„Nenalezli žádné známky toho, že by před havárií došlo k jakékoli poruše, motor pracoval do poslední chvíle, elektronika i přístroje také. Očividně se jednalo o typický případ CFIT. Radiovýškoměr se zasekl na hodnotě zhruba šesti tisíc pěti set stop, standardní výškoměr na skoro osmi tisících. Ani jedna hodnota očividně neodpovídala realitě, QNH na obou bylo přitom nastavené korektně a totožně. Navigační signály několika nejbližších VORů…

„Hergot, mluvte na mě laskavě anglicky,“ přerušil seržanta generál, „a prostě mi řekněte, co se stalo. Poslali jste do mraků špatnýho pilota se špatnym eroplánem, nebo co?“

Seržanta to nerozhodilo. Jones byl koneckonců člověk, kterého nízká hodnost před jménem nikdy netrápila, jelikož díky vysokému vědeckému titulu za jménem se vždy mohl cítit tak trochu nad věcí.

„Pane generále, kapitán Rickson byl jedním z našich nejlepších pilotů, a s ním jsme ztratili jedinou mazanou kočku…“

„Cože?!“

„…eh, pardon, jediný letuschopný průzkumný letoun typu RF-100A nejen ve výbavě NCR, ale téměř určitě i na celém světě,“ rychle se opravil seržant Jones. „Jak pilot, tak stroj, byli prakticky to nejlepší, co dnes existuje.“

„Jak je teda možný, že dopadl jako kadet, co se rozhodl zamachrovat před buchtou pár manévrama, na který ještě nemá?“

Seržant byl rád, že generál se mezi tím posadil. Párkrát se zhluboka nadechl a vydechl, brýle pro tentokrát raději nechal tam, kde jsou. O tom, co v tenhle moment řekne, ale hlavně neřekne, se s kolegy radili několik posledních dnů.

“Pane generále, něco v té oblasti způsobuje selhání prakticky veškerých přístrojů, od radarů a radionavigace až po ten nejjednodušší tlakový výškoměr, a to v široké oblasti o průměru minimálně desítek mil, zasahující až do vyšších vrstev atmosféry. Na základě hloubkové analýzy předválečných i poválečných archivních informací, vzhledem k lokalitě a pro nedostatek příčetnějších vysvětlení jsme se s týmem shodli, že došlo k reaktivaci projektu Fulcrum.”

---

Příběh č. 7

Velitelský bunkr

Doleva, krátká chodba, znovu doleva, sedmnáct schodů dolů…Písař po paměti běžel chodbami bunkru a u toho si naposledy procházel zprávu, kterou nesl.

Zahnul za poslední roh, kde ho s tupým kovovým úderem zastavila nečekaná překážka v podobě emergozbroje. Složila ho na záda, papíry se rozletěly po chodbě.

“Co tady sakra blbnete?”, zeptal se nevzrušeně elektronicky zkreslený hlas Rytíře, který střežil dveře za rohem.

“M-m-m-má chyba,” omlouval se překvapený Písař, zatímco se pokoušel zbavit mžitků před očima, posbírat papíry a postavit na nohy, a to ideálně zároveň. “Potřebuji mluvit se Starším. Depeše nejvyšší důležitosti z Wesayso Falls. Můžete ho požádat, aby mne přijal?”

Rytíř se odmlčel a lenivě přiložil rukavici svojí zbroje k místu, kde měl pod helmou ucho, v dávno naučeném a přitom zcela bezvýznamném gestu. O chvíli později beze slova udělal krok stranou a udeřil do ovládacího spínače dveří, které se se sykotem otevřely.

Písař si otřel pot z čela, urovnal oděv a vstoupil. Naproti Staršímu seděl u stolu muž, kterého neznal, a vedle stál Paladin Cathcart ve své zbroji bez helmy. Očividně přerušili jakoukoli debatu, kterou vedli, a teď všichni upírali svoje oči na Písaře.

Ten zaváhal jen krátce. “Starší…Paladine…uh, mám pro vás urgentní a důvěrnou zprávu.” Při slově “důvěrnou” se podíval na neznámého muže.

Starší povytáhl obočí a odvětil: “Cokoli je určeno mým uším, je určeno i uším Commonwealthu. Mluvte.”

A Písař začal mluvit.

“Našemu průzkumnému odřadu zanechanému ve Wesayso Falls se podařilo odeslat depeši. S nejvyšší důležitostí. Dochází k totálnímu kolapsu kontrolních systémů továrního komplexu. Relikvie autonomně aktivuje svoji pojistku.”

“Jaká Relikvie? Jakou pojistku?”, zeptal se zástupce Commonwealthu s čerstvým zájmem. 

Starší dal pokynutím rukou jasně najevo, že se nebude opakovat.

“Prototyp zařízení z projektu Fulcrum, pravého a přísně tajného účelu továrny. Stále se nachází v podzemí komplexu, je napojen na infrastrukturu továrny a očividně je stále funkční. Účelem pojistky je, aby se žádná součást projektu – a tím je myšlena celá továrna a v důsledku i její okolí – nemohla dostat do nepovolaných rukou.”

V místnosti to ztěžklo.

“Čistě teoreticky,” ozval se Starší, “pokud bychom se rozhodli, že Relikvii je potřeba uchovat. Je to možné?”

Písař poprvé zalistoval papíry, které měl po pádu ledabyle naskládané v podpaží.

“Systém je plně autonomní a jeho logika precizní. Pokud detekuje zásadní bezpečnostní incident, jako například kaskádové zhroucení řídícího systému továrny v důsledku zničení kontrolního panelu, Relikvie spustí sekvenci. Velmi efektivní, autodestrukční sekvenci. Tu pak mohou zastavit jen povolaní, kteří mají přímý fyzický přístup k prototypu. Relikvii.”

“Takže bychom to museli udělat přímo na místě. Kolik bychom měli času?”, ozval se poprvé Paladin Cathcart.

“Proces už nějakou dobu běží,” odpověděl Písař, “a dle informací od průzkumného odřadu se zdá, že moc času nezbývá. Přesně nevíme, podmínky v oblasti nejsou dobré a spojení je extrémně problematické.”

“Děkujeme, bratře,” řekl Starší a z řeči jeho těla bylo Písaři jasné, že je čas, aby s úklonou zmizel.

Když se za ním se sykotem zavřely těžké dveře, Starší se podíval na svoje dva společníky s vážným výrazem.

“Zdá se, že máme nové a velmi důležité téma k prodiskutování, bratři.”

---

Příběh č. 7

Mizerný kšeft

Přisedl si k baru a pozoroval, jak mu podivná postavička nalévá pití do keramického hrnečku. Říká se, že je to Číňan, pomyslel si. To určitě. Spíš nějakej špatně opálenej fazoložrout z jihu. Tipuju Baja. Výčepní mu posunul kalíšek po špinavé fošně a hluboce se uklonil. Muž si srkl a tvář se mu zkřivila šklebem.

Vzápětí vrzla podlaha. Pohled mu instinktivně cuknul tím směrem, ale koutkem oka hned rozpoznal povědomou siluetu. Oddychnul si, ruka mu sjela z pistole zpět do klína a ani se neobtěžoval otočit hlavu.

„Prodal jsi něco?“ zeptal se, oči stále upřené na „Číňana“. Nově příchozí si přisedl a s hlasitým rachocením sesunul na podlahu obří batoh. Těžké žuchnutí prozradilo, že je stále plný.

„Zhola nic,“ odmlčel se. „Materiál by potřebovali všichni, ale nikdo nemá zátky nazbyt. Každej má teď svůj vlastní plán, jak se z týhle šlamastyky dostat, a nikdo se nechce domluvit s ostatními.“ Zašklebil se a vzal si od výčepního kalíšek.

„To zní jako ideální situace pro nás, ne? Každej shání udělátka a drátky, aby spasil svět.“

„To sice jo, ale všichni už proinvestovali poslední zátku. Zbývá jim jen na munici a fet. Předáci nemají kapitál, a jak obchodní stezky stojí, není odkud brát.“

„Počkej. A co ten přechytralej Obchodní Baron v Hubu na severozápadě? Ten nikdy nebyl švorc,“ udivil se první a konečně se otočil.

„Hehe, to máš recht. Ale kupovat nic nechce. Prý tam staví nějakej spalovač odpadu, aby ten tovární sajrajt obrátili v popel. Má to ale háček. Víš jakej?“

„Sajrajt nehoří?“

„Přesně. Takže shánějí podivný drahý kovy na nějakou speciální patronu, která to v té jejich morbidní peci zapálí. Ale ty divný věci, co po mně chtěl… o tom jsem v životě neslyšel. Podle mě si dělal prdel,“ zakroutil hlavou a kopl do batohu, až to zařinčelo. „A víš, co mi ještě řekl?“

„No, něco úplně debilního.“

„Jo! Že prej je v našem zájmu mu náš náklad odevzdat. Zadarmo!“

„A pak začal blejt něco o tom, že když ten jeho projekt dotáhnou do konce, nepomůže to jen Hubu. Prej z toho půjde vyrobit pár přenosnejch krámů, co ochrání i outposty. To už jsem ho přestal poslouchat.“

Oba muži se rozesmáli tak nahlas, až sebou malý barman trhnul a bleskově sáhl pod pult. Když se dosmáli, očividně se mu ulevilo a jeho ruka se vrátila ke špinavému hadru.

„To je ale vošoust.“

„No nic, když na mě pak ty jeho gorily začaly šklebit, jako by sežrali mirelurkovu žlázu, radši jsem se zdekoval,“ řekl druhý a vyklopil do sebe drink. Vzápětí zasýpal, popadl čutoru a zhluboka ji loknul.

„Šádné flastní ná-poje!“ vyštěkl prcek za barem. Velký vousáč zvedl obočí, vrátil čutoru do obalu a poklepal na dřevěnou fošnu. „No a pak jsem šel za tím krtkem.“

„Co?“

„Ale, v jednom hubu si usmysleli, že si vykopou noru a zalézou pod zem jako ti podělaní předváleční vaulťáčci. Že tam přečkají, dokud Továrna nepřestane chrlit sračky.“

„Heh. A jak chtějí zařídit, aby neumřeli hlady? Zvěř je mrtvá nebo zmutovaná a obilí v noře nevypěstují.“

„Mají to promyšlený. Shánějí kryogenickou kapalinu, aby se zmrazili. Přežijou prej bez jídla i bez vzduchu. Vede to tam nějakej naštudovanej chemik. Prý se to před válkou zkoušelo.“

„No to je nápad. Musíme zjistit, kde si tu hrobku budujou, a pak je zajít navštívit,“ zašklebil se první a jeho ocelové zuby se zaleskly ve světle petrolejky.

„Asi to budou mít zabezpečený, má to dost příznivců. Ale zatím mají hovno. Chtěl mi zaplatit volným místem v tom jejich studeným hotelu, kterej ještě ani nestojí, tak jsem ho poslal k šípku,“ odmlčel se a zadíval se do dalšího nápoje. „A co ty? Nabízel jsi v tom odmořeným Hubu?“

„Jo. Sice to tam indiáni loni vyčistili, ale toho sajrajtu je tam pořád neskutečně. Nechápu, že v tom lidi dokážou žít. Místy tam ale rostou takový zvláštní houby, okolo kterých se ten odpad z továrny drží dál,“ zamyslel se a nevěřícně zakroutil hlavou. „Jejich hlavoun vymyslel, že ty houby prozkoumají, odseparují tu správnou a postaví stroj co je rozpráší do vzduchu, aby vyčistili okolí.“

„To je sice pěkný, ale koupili něco?“

„Eh, skoro nic. Pár zkumavek a prohnilých pytlů. Měli sice spoustu plánů a vlhký oči, ale zátek sotva hrst. Tím sotva zaplatíme tenhle odpornej chlast.“

Malý výčepní zvednul pohled od práce a zabodl jej do toho muže s takovou nevraživostí, že z něho šel na chvíli strach.

„Ale naštěstí máme zálohu, že jo?“ zasmál se druhý a o stůl zařinčely zátky. Napjatá chvilka skončila. Tmavovlasý prcek hbitým chvatem posbíral platbu dřív, než se zátky přestaly kutálet.

Muži se na sebe tiše podívali, usmáli se a vytáhli mapu, aby naplánovali další postup.

---

Chcete vědět, jak jsme se do téhle šlamastyky dostali? Tady je malá rekapitulace: